Tajemství gobelínu ~ Vír

Autor: Henry H. Neff

http://henryhneff.com/

       

        . . . aneb déle jsem již nemohl čekat! Po přečtení prvních 3 dílů nebylo možné přestat.

        Až tak úchvatná může kniha být. Omlouvám se předem za ne vždy dokonalý překlad.

        Dychtivý čtenář, ČR, 19 let

PROLOG

Na hrobu Byrona Morrowa nebyly žádné květiny. Malý pozemek se nacházel blízko lesa, který ležel podél hřbitovní zdi. Pohřben byl vedle své manželky Elaine. Její náhrobní kámen byl zvětralý, hrany hladké od mnoha dešťů a mrazivých zim. Ale kámen pana Morrowa byl nový, hrany ostré a čisté, jak Max poklekl, aby ometl sníh.

        Zrovna když skončil, všiml si, že ho někdo pozoruje.

        Postava stála v lese, hned za světlem lucerny. Nepohnula se. Bylo tam něco znepokojivého se zlověstným pohledem. Max tasil Gae Bolgu a prudce zvedl lucernu.

        "Kdo je to?" zasyčel. "Ukaž se!"

        Postava klouzala hladce kupředu. Z temného lesa se vynořuje lucerna, která svítí na bílou usmívající se tvář.

~ 1 ~

Šebeka

Z

von velitele přístavu zvonil čistě a chladně, když Šebeka proklouzla kolem vysokého příboje a vplula do Rowanského přístavu. Čarodějnický oheň hořel na její přídi, olejový chochol zelených plamenů prskal ve vánku strašidelné záblesky. Tucet rybářů a pašeráků rozptýlených po cestě uhýbalo mimo dosah vesel lodi, která klouzala k hlavnímu doku jako obrovská černá vážka.

        Nad útesy Max McDaniels shodil z ramen svůj těžký batoh a přestal sledovat směr lodi. Navzdory šeru před úsvitem mohl rozpoznat osobu na palubě Šebeky.  Čarodějnice se krčila poblíž ohně jako starý pavouk. Když řídila plavidlo kolem rozbitých kamenných věží, které vystupovaly z vody.

        Max věděl, že musí být opatrná. Zajímalo ho, jak mohla navigovat loď tak přesně. Kdo všechno je na palubě a proč zde jsou. Rowanské břehy byly zrádné pro mnoho návštěvníků. Rozeklané sloupy představovaly více, než jen ohrožení trupů lodí, symbolizovaly všechno, co se změnilo od Valpuržiny noci. Bylo to pouhých šest měsíců, kdy tyto rozbité věže pokryté korýši patřily Gràvenmuiru. Démoni ho nazvali velvyslanectvím, ale ve skutečnosti to byla základna pro okupaci, z níž mohli ovlivňovat záležitosti Rowanu a bedlivě dohlížet na lidi, kteří by jen zpochybnili jejich vládu. Byla to temně krásná stavba, gotické sochy zdobily černé věže na cimbuří. Pozlacené haly, kde démoni pořádali soudy, dohlíželi na obchody a zajišťovali, že Rowan ctí podmínky kapitulace.

        Všechno to je jen historie.

        Na Prvního máje Elias Bram vyhladil velvyslanectví. Ránu šlo slyšet po celém světě. Max byl u toho, ale i teď mu to přišlo jako sen. Bylo těžké uvěřit, že jediná osoba byla schopna tak neuvěřitelného činu. Ještě k tomu osoba, která měla zemřít před mnoha staletími.

        Max si v hlavě stále přehrával sled událostí. Poté co se Bram zastavil u brány Gràvenmuiru, rozpřáhl za řevu kouzelník své ruce. Jakmile poklesly, byl Gràvenmuir svržen za mohutného burácení do moře s každým kdo se nacházel uvnitř.

        Gràvenmuir se ponořil do moře děsivě tiše. A během té neskutečné chvíle si Max strnule uvědomil, že se svět brzy změní. Nebude místo pro dohody a vyjednávání. Důsledky tohoto okamžiku mohou být vzrušující, ale zároveň i děsivé. Elias Bram vybral lidstvu cestu a jeho osud visí na vlásku. Šokoval tím Maxovo vědomí, které se ještě drželo absurdní naděje, že by klid mohl pokračovat do nekonečna. Po celou dobu si přál zastavit tenhle významný průběh.

        O pár sekund později zmizela i ta poslední naděje. Gràvenmuir udeřil do vody s ohromujícím duněním. Dopad pocítili lidé na milé daleko, rozbil okna ve Starém Tomovi a Magii.

        Strašlivý hluk brzy ustoupil, slábl jako letní bouře. Moře spěchalo, aby dokončilo dílo a zhltlo všechny umírající a mrtvé. Jediné co zůstalo z  Gràvenmuiru byly tyto věže, které za odlivu obnažovaly své děsivé zuby.

        Výkřik a přibližující se zvuk kroků vytrhl Maxe z myšlenek. Otočil se a spatřil pestrou směsici vojska, které se skládalo z mládeže. Spěchali za ním od severu podél okraje útesu. Výstroj řinčela, v rukou nesli kopí a lucerny. Provlékli se kolem borovic hned za svým vůdcem, který se prudce zastavil před Maxem a rychle vytasil meč.

        "Kdo jsi?" řekla udýchaně. "Identifikuj se a vysvětli, proč jsi porušil zákaz vycházení."

        Max jen zmateně zíral, zatímco ostatní přišli a obklopili ho. Za hlasitého vydechování v listopadovém chladu si vyrovnávali svoje kopí.

        "Co je to?" Zeptal se konečně zmatený Max. Nepodařilo se mu rozpoznat žádný z vyděšených, ale horlivých obličejů. To nemohli být studenti Rowanu. Za prvé bylo zřejmé, že měli krátký výcvik. Jak o tom svědčil jejich nedbalý kruh, do kterého jej uzavřeli. A také skutečnost, že většina z nich nemohla popadnout dech. Za druhé jejich zbroj byla většinou podomácku vyrobena a kožené vesty byly samá záplata. Na sobě měli bavlněné legíny a nevhodnou obuv. Uprchlíci, hádal Max podle jejich vzhledu. Nejspíš nedávno přišli.

        "My budeme klást otázky," vyštěkla vůdkyně. Měla hrubé černé vlasy a nažloutlý obličej, kterým připomínala fretku. Max čekal, že žertuje. Nežertovala. "Odpověz." naléhala. "Kdo jsi a proč si tu přes zákaz vycházení?"

        "Jsem Max McDaniels," odpověděl. "A nevím nic o zákazu vycházení. Byl jsem nějakou dobu pryč.

        „Pak jsi vetřelec a náš zajatec," prohlásila. "Vezmi mu meč Jacku."

        Vychrtlý chlapec ho pozoroval zpod obnošené čepice. Pohlédl na jeho meč a nervózně si olízl rty.

        "Pojďme pro nějakého agenta, Tam," zakňučel. "Vypadá nebezpečně."

        "Poslouchej rozkazy," zařvala, „nebo tě budu muset nechat zavřít do Kobky.“

        "Podívejte," řekl Max klidně, "musíte být v Rowanu noví. Jsme na stejné straně. Pokud mě necháte–"

        "To nehraje roli," přerušila ho dívka a namířila mu meč kousíček od obličeje. "Ty nejsi z Rowanu. Vypadáš jako bys žil v kanálu. Jsi ten nejubožejší démon, jakého jsem kdy viděla, a že sem jich viděla hodně. Teď mu vezmi ten meč Jacku!"

        Než se Jack pohnul, promluvila další dívka.

        "Max McDaniels," přemítala si opakovaně pro sebe. "Myslím si, že jsem to jméno už slyšela, Tam. Jsem si jistá. Možná, že mluví pravdu."

        "Ty si neviděla démony, tak jako já, Kat," řekla Tam napjatě a trochu nenávistně. "To je důvod, proč pověřili zrovna mě. Nevěřím ničemu, co tenhle démon říká."

        Tam se rozzuřila, aby už konečně vzal Jack Maxovi zbraň. Jack se krok za krokem přiblížil a opatrně se pro ni natáhl.

        "Tam," řekl Max důrazně, "já nevím, co má být tahle hlídka zač, nevím o žádném zákazu vycházení, ale můžu tě ujistit, že sem patřím. A věř mi, že nikdo nechce vidět tenhle meč, natož se ho dotknout."

        Tato slova měla silný účinek. Jack rychle couvl a zíral na zbraň s pověrčivou bázní. Ale Tam byla stále nebojácná.

        "Tenhle meč je z oceli, démone," vyhrožovala mu a mávala mečem před jeho obličeje. "Tyto kopí jsou z oceli. Vzdej se, nebo zavoláme někoho z Rudého oddílu."

        "Někdo už tu je."

        Max si ohrnul rukáv a odhalil tetování na vnitřní straně zápěstí. Bylo celé červené, ruka omotaná tenkou šňůrou. Zbloudilý pozorovatel by se nemusel dívat dvakrát, aby věděl, že je to varování. Jasné a nezpochybnitelné. Byla to značka Rudého oddílu, elity mezi Rowanskými bojovníky. Pouze dvanáct lidí smělo nosit tyto značky, byli to ti nejvíce nebezpeční agenti na světě.

        "Já ti říkala, že jsem to jméno už slyšela!" vykřikla Kat.

        "Já ho neslyšela," vyštěkla Tam a stáhla chvějící paži s mečem. "Navíc démoni jsou falešní Kat. Tebe může zmást, ale mě ne. Vidím jeho záři."

        Max byl skutečně překvapený, když slyšel takové tvrzení.

        "Je to tak?" uvažoval a hodnotil ji. "To je vzácný dar Tam, ale ne všichni co září jsou démoni. Oceňuji tvoji odvahu, ale použij hlavu. Pohyboval by se vetřelec na volném prostranství, aby mohl sledovat přístav? Neměl by utéct, nebo vás napadnout?"

        "Pak tedy odpověz," odsekla. "Kdo je Velká matka?"

        "JaJa"

        "A kdo hrál na housle o oslavě Valpuržiny noci?"

        "Nebyl jsem tam," odpověděl Max, "ale řekl bych, že to byl Nolan."

        "Dobře a jak se jmenuje ten starý smutný surovec, co žije na Chalupářově Pahorku?"

        "Nemám tušení." Max pokrčil rameny. "Nikdo tam nežil před čtyřmi měsíci."

        Tam pochybovačně odfrkla a Maxe už ta hra unavovala.

        "Zeptej se ještě jednou, pokud chceš," povzdychl si a procházel mezi dívkou a chlapcem, který měl hrozně popálený obličej. Max toužil po lepším výhledu na Šebeku. Sešel dolů, až na samý okraj útesu a vytáhl starý dalekohled. Jeho rádoby věznitelé šli nejistě za ním, kopí nesli na rameni a mumlali si mezi sebou. Nyní kotvila Šebeka u celnice a bylo vidět několik postav, jak spěchají kolem mola. Tam i přes svůj vztek spolu se svými společníky zvědavě studovala Maxův dalekohled. A přemýšlela, co asi sleduje.

        "Viděli jste nějaké lodě jako je tato?" zeptal se Max a ukázal na Šebeku.

        "Ne," řekl Jack, odhodil kopí do keře a díval se dolů. "Nic tak velkého jsem neviděl, ale to bude tím, že tu nejsem příliš dlouho. Jak to, že nechytí od toho ohně?"

        "To je čarodějnický oheň," vysvětlil Max. "Na lodi je čarodějnice. Můžeš ji vidět tam, ten temný obrys u hlavního stěžně. Ten oheň zesiluje její kouzla na ovládání počasí. Při zmínce o čarodějnici ostatní zasyčeli.

        "Víc mě zajímá, pro koho pracuje," řekl Max. "Démoni si najímají čarodějnice na ovládání počasí. Když jste na lovu démonů, Tam, tak jděte hledat na tu loď a myslím, že nějaké najdete."

        "Ale já mám jednoho tady," trvala na svém. "A ty nevíš nic o tom, kdo je na té lodi. Může to být jen obchodník z Jakarünu nebo Zenuvie.

        "Vidíš nějaký náklad na palubě?" zeptal se Max a podal jí teleskop.

        Tam se rozhlédla od přídě k zádi. "Ne" zamračila se, "ale to neznamená, že nemůže být pod palubou. Možná jsou to pašeráci."

        "Možná," připustil Max. "Ale to je velká loď pro pašeráky. V každém případě, většinou pašerákům nevlaje na stěžni královský prapor." Ukázal na prapor švestkové barvy, který se pyšnil pyramidou ze tří zlatých mincí. "Víš, čí je to znak?"

        Tam na něj jen stěží dohlédla.

        "Ne," zamumlala, když mu předávala dalekohled. "Učila jsem se jen znamení brayma."

        To o ní vypovídalo hodně. Brayma je démonské slovo, které se používá u titulu lordů a správců lén.  Někteří dohlíželi na obrovská území, jiní na malá, ale všichni se těšili absolutní moci nad těmi, kteří žili na jejich území. Zatímco někteří démoni byli lhostejní ke svým obyvatelům, Max věděl, že většina z nich byli tyrani, jejichž krutost přesahovala lidské meze. Tam vypadala, že si tím prošla.

        Z dívčina přízvuku Max hádal, že žila v království Dùn. To byla Amonova říše, která se skládala z dřívějšího Ruska a severní Asie. Tam byla nepochybně uprchlý otrok. Max respektoval každého, kdo přežil takový život a putoval až do Rowanu.

        "Teď žiješ zde," řekl mírně. "Už nemáš žádného vůdce."

        "Takže odkud je ta loď?" zeptala se stále ostražitě.

        "Je z Blysu," odpověděl Max. "Patří samotnému králi. Bílá vlajka na znamení příměří. Zdá se, že si Prusias chce promluvit."

        "T-ty myslíš, že král je na palubě?" koktal chlapec s hroznými jizvami.

        "Pochybuji," řekl Max. "To není jeho styl, aby tak tiše proklouzl do přístavu. Pokud nás znovu navštíví Prusias, povede si celou armádu."

        "Takže se blíží válka," zasténal Jack chmurně. "Já myslel, že jsem už konečně našel nějaké bezpečné místo. Ale všichni pořád mluví o válce. Říká se, že Rowan prolomil mír a je jen otázkou času, než si pro nás přijdou démoni." Max pohlédl dolů jak se vlny tříští o ruiny Gràvenmuiru.

        "Možná mají pravdu." připustil rozvážně. "Možná opravdu přichází válka, ale hlavu vzhůru. Posledních pár měsíců jsem byl daleko na cestách. Rowan není jediný, kdo kopl do vosího hnízda. Démoni se zaměřili mnohem více na Astarotha, než na nás. Takže dělejte svou povinnost, učte se zacházet se zbraněmi a modlete se, abyste je nikdy nemuseli použít."

        Max protáhl své unavené tělo a ukázal dalekohledem.

        "A teď musím jít," prohlásil, "Ředitelka dostala pravděpodobně varování už dříve, ale chci mít jistotu.

        "Ty ale nemůžeš jen tak odejít," řekl Jack s úsměvem na tváři. "Jsi náš vězeň. Musíš zaplatit výpalné nebo tak něco."

        S pobaveným heknutím Max hrábl do batohu a vytáhl kožený váček. "Zenuvianský kraken pro každého kousek a maridiánské sklo pro vaši neohroženou vůdkyni.“ A podal Tam perlově průsvitný kámen. "Vyhrál jsem ho u nějakého pašeráka v Koreshi. Říkal, že když ho budeš držet o měsíci lovce, kámen ti odhalí tvou pravou lásku."

        "Funguje to?" divila se a prohlížela si ho ze všech stran.

        "Nezkoušel jsem to, ale můžeš to někdy zkusit a dát mi pak vědět."

        Zrůžověla, jak studovala kámen, dokud na ni Jack nezahoukal. Pohrozila mu ránou do hlavy. Maxovo zajetí skončilo, otočil se k Zámku. Ostatní ho následovali a celou cestu zasypávali otázkami. Prošli kolem Magie. Max byl rád, že vidí její pevné šedé stěny, které vykukovaly zpod břečťanu. Za ní byl Starý Tom, majestátní, elegantní se svou vysokou hodinovou věží a širokým mramorovým schodištěm. Když se blížili k Zámku, všiml si Max, že někdo sedí na fontáně a pozoruje je s pobaveným výrazem. Když se jejich oči potkaly, muž smekl svou čepici.

        "Tak jste zase zpátky, kam patříte a ještě máte jeden kousek navíc," podivil se. "Kdo by si to pomyslel?"

        Max šel pozdravit s úsměvem hlavního správce Rezervace. Bylo neobvyklé najít Nolana mimo Rezervaci, ale byl rád, že tu je. Jeho jízlivá a větrem ošlehaná tvář byla stejně vítaná, jako teplý zimní ohýnek. Nolan se smíchem vyskočil a objal ho.

        "Víš, že jsi už vyšší než Cooper?" řekl, když si ho prohlížel. "Sakra, takhle brzo dorosteš i Boba," prohodil.

        "Mohl být velký, jak chtěl, stejně jsme ho vzali do zajetí," oznámil Jack.

        "To vidím synku," vtipkoval Nolan. "Doufám, že jste nebyli moc suroví. Máte představu, koho jste zajali?"

        "On tvrdí, že je Max McDaniels," zamumlala Tam. "Ať už to znamená cokoliv."

        Nolan se poškrábal na šedivějící bradce a povytáhl obočí. "Dobrá, dám ti malou nápovědu, co to znamená. Podívej se dobře kolem sebe, mladá dámo. Bez našeho Maxe by tu nic nebylo. Sakra, myslím, že bych tu už dávno také nebyl. Takže mu prokazujte trochu úcty. Máš štěstí, že tě neslyšela Hannah."

        "Kdo je Hannah?" zeptala se Tam a vrtěla nervózně botou. "Jeho přítelkyně?"

        "Doufám, že jen to ne," zasmál se Nolan. "Hannah je husa. A teď nechte Maxe být. Potřebuji s ním mluvit o samotě. Zákaz vycházení už myslím skončil tak se snažte na nikoho alespoň do snídaně neútočit."

        Jakmile se konečně dostali z doslechu, Nolan zavrtěl hlavou. "Láme mi to srdce," povzdechnul si. "Každý den objevujeme stovky takových ustrašených a hladových dětí. Všichni chtějí být užiteční, ale spíš se pletou pod nohama. Mimochodem jsme obdrželi zprávu, když jsi projížděl kolem Wyndlovy farmy. Ředitelka mě požádala, abych tě vyhlížel."

        "Proč tě obtěžuje?" zeptal se Max. "Proč neřekla někomu z agentů?"

        "Ti mají plné ruce práce. Strážní věž uviděla loď a všichni jsou v pohotovosti. Je tu polovina Rudého oddílu. Cooper byl daleko na severu, ale už je na cestě sem. Mezitím paní Richterová chce, aby ses umyl a podal hlášení v Síni zakladatelů. Samozřejmě v uniformě."

        "Takže si utrmácený poutník ani neodpočine?“ zabědoval Max.

        "Teď ne," řekl Nolan, jeho modré oči sledovaly racky nad útesy. „Každopádně já svůj úkol splnil a ty bys měl raději už taky jít. Nevím kdo je na té lodi a ani co chtějí, ale hned se cítím lépe, když vím, že tu máme Ulsterského psa.“

Během hodiny Max stoupal po schodech, které vedly do Síně zakladatelů nacházející se v novém křídle. Sloužila jako audienční síň, protože stará kancelář ředitelky by už dávno pro svůj účel nestačila. Byl to největší z mnoha přírůstků, které přibyly na Zámku. Postupem času se Rowanská Akademie změnila z tajné školy magie na samostatný národ.

        I přes všechny velké změny zůstala pečeť Rowanu pořád stejná. Pečeť vyrytá ve dveřích se skládala ze slunce, hvězdy a měsíce nad kvetoucím jeřábem. Když se zastavil, uviděl svůj odraz v sluncem zalitém kmeni ze stříbra. Teplá voda mohla smýt nečistotu, ale měsíce těžkého cestování ne. Maxovy vlnité černé vlasy klesly téměř až na ramena a příjemně lemovaly jeho obličej, který už dávno nebyl chlapecký. Stále se podobal své matce, měli stejné tmavé oči a výrazné lícní kosti, které mu závidělo hodně lidí. Ale jak Max rostl, začala se v něm probouzet krev otce.

        Jeho otec nebyl smrtelník, Lugh Dlouhoruký byl Irský bůh slunce a král Tuatha Dé Danaan. Stejně jako hrdinové před Maxem stál i on na hranici mezi smrtelníky a nesmrtelnými. Stará magie mu kolovala v žilách - obrovská energie z dávných dob, kdy byl stvořen tenhle svět. Mezi jeho příbuzné nepatřil jen Lugh, ale i jiní bohové, obři, Balor Zlé Oko a Cúchulain, který se mu tak hodně podobal.

Pro smrtelníky byly dary Staré Magie skvělé, ale také nebezpečné. V bitvě, tytéž síly, které zničily Maxovy nepřátele, také hrozily jeho pohlcením. Stejně jako Cúchulain se Max stával v boji divokým, nezkrotným a děsivým.

        Rowanský náborář věděl hned, že Max je výjimečný, ale nikdo nepředvídal, jak rychle se jeho schopnosti budou vyvíjet. Během prvního roku v Rowanu Max pokořil mnoho rekordů, které nikdo nepřekonal po celá staletí. Ve třinácti byly jeho schopnosti takové, že pouze William Cooper, nejlepší Rowanský agent, s ním mohl trénovat. Tentýž rok vzal Rudí oddíl Maxe do svých elitních řad, zatímco jeho vrstevníci se učili teprve základy boje. Jako jediný z Rudého oddílu cestoval do Síd a zvládal bojové techniky Scathach. Nikdo jiný neproléval svou krev v Prusiově aréně a nestal se šampionem Blysu. A žádný jiný smrtelník neovládal zbraň, jakou byla Gae Bolga.

        Děsivá čepel ležela po jeho boku v tmavé místy pozlacené pochvě. Pochvu zdobili vlci a havrani. Gae Bolga nebyla vždy mečem. Dříve byla v podobě strašlivého ostnatého kopí, které si vyžádalo životy jeho přátel i nepřátel. Po Cúchulainově smrti byly kusy rozbitého oštěpu zachráněny v trezoru jeho spolubojovníků z Rudého oddílu. Mnoho králů a válečníku se snažilo vlastnit Gae Bolgu, ale po doteku zbraň začala křičet a nedovolila jim, aby ji drželi. Uběhla celá staletí, než přišel někdo, kdo byl hoden Gae Bolgu držet.

        Ačkoliv Max úspěšně ovládal zlomený artefakt, neměl dovednost, aby ji mohl spravit. Se svými přáteli hledal pomoc u svého vzdáleného příbuzného, posledního starověkého Fomoriana. Obr potvrdil to, čeho se Max obával od chvíle, kdy ho zbraň volala k sobě. Gae Bolga byla vnímající, živá relikvie temné a strašlivé bohyně Morrígan. Bohyně smrti vytvořila zbraň ze své podstaty, touhy po krvi a boji.

        S velkou nechutí a obtížemi Fomorian relikvii opravil. Nyní je Gae Bolga nezničitelná a její hrozivá čepel projíždí přes maso, kosti, ocel, duchy s děsivou lehkostí. U démonů je velmi obávaná.  Zatímco smrtelné zbraně jim můžou způsobit většinou jen bolest, Gae Bolga může zabít i ty největší z nich. V bitvě čepel ječí jako siréna a rány, které způsobí, se nikdy nezahojí. Fomorian varoval mladého válečníka, že nikdy neovládá zbraň, ale zbraň ovládá ho. I Max z ní měl strach a nechával ji pořád v pochvě, pokud ji zoufale nepotřeboval. Nevytáhl ji od Valpuržiny noci.

        Zajímalo by mě, budu tě dneska potřebovat?

        Na zaklepání mu přišla otevřít studentka třetího ročníku, hádal podle jejího blankytně modrého hábitu. Vedla ho dovnitř kolem gobelínů do velkého oválného sálu, jehož stěny dosahovaly k vysokému klenutému stropu z tepaného železa a barevného skla. Po obvodu sálu rostlo sedm živých jeřábů. Každý pár zářil magickým světlem. Ve středu místnosti stál velký kamenný stůl. Mnoho lidí už dorazilo a nyní přestali společně diskutovat. Napětí ve vzduchu bylo hmatatelné.

        "Ředitelka říká, že si máte sednout na Stewardovo křeslo," řekla studentka a ukázala, směrem k vysokému křesli s opěradli na druhém konci stolu.

        "To je Cooperovo místo."

        "Ne pane," řekla a zkontrolovala si seznam. "On má sedět jinde."

        Max zvedl obočí. Jako velitel Rudého oddílu měl William Cooper právo sedět na Stewardově křesle. Místo bylo po pravici ředitelky a představovalo velkou čest. To znamenalo, že je vždy obsazeno vůdcovým nejdůvěryhodnějším a nejschopnějším služebníkem - někým kdo může vládnout pro jeho prospěch. Naopak křeslo, na kterém měl sedět Cooper, pramenilo z dob, kdy se jednání mohla lehce změnit v krvavá. Na jeho držitele ostatní pohlíželi se strachem nebo černým humorem, ale zřídkakdy s lhostejností.

        Takové uspořádání bylo dlouho minulostí, ale postupně se Rowanské tradice a obřady obnovovaly, a postupně se stávaly každodenní součástí životů obyvatel. 

        Nový studenti se oblékali po starodávném způsobu. V róbách s nasazenými kápěmi, jejichž barva se postupně měnila. Od prvního ročníku, kdy byly hnědé až po purpurovou v šestém. Jako doplněk rób nosili všichni studenti magické řetězy, stříbrné náhrdelníky, jejichž váha a cena vzrůstala s dosahováním různých dovedností. Max se podíval na řetěz studentky.

        „Budeš bylinkářkou?“ zeptal se, když si všiml převládajících zelených kamenů navlečených ve změti železných klíčů a stříbrných run.
        „Ráda bych, “ zašeptala dívka a zabloudila rukou k turmalínu „Slečna Boonová si myslí, že můj talent leží v mystice ohně. Nemůžu si pomoct, ale mám ráda rostliny.“

        Max s ní soucítil, ale věděl, že červené granáty a ohnivé opály jí byly souzeny, aby se připojily k dalším dívčiným kamenům. Měla krásný nefrit, turmalín a malachit. Ale také věděl, že studenti nemohou slečně Hazel Boonové dlouho vzdorovat. Na to bylo příliš chytrá, trpělivá a tvrdohlavá.

        Pak ji uviděl. Mladá učitelka stála kousek před ním. Osvětlovala ji záře z vitríny a právě hovořila s trojicí Prométheových učenců. Učenci stáli se založenýma rukama, svoje kostnaté prsty měli podivuhodně propletené. Maxovi přišlo divné, že ve vitríně leží Maconovo Pero. Velká cena, kterou získala slečna Boonová ne jednou, ale rovnou dvakrát v průběhu svých studentských let. Max věděl, že i přes svoji skromnost je na svůj úspěch velice pyšná. Jakmile spatřila Maxe, důrazně ukončila rozhovor s učenci.

        "To bude všechno Siddanhi," řekla slečna Boonová a přišla blíž. Když se dívka vzdálila, učitelka se otočila a zhodnotila Maxe svýma různobarevnýma očima. Jedno bylo hnědé a to druhé modré, což vedlo mnoho studentů k teoretizování, že neobvyklé rysy nějak souvisejí s jejími dary v mystice. Slečna Boonová to odmítala jako holý nesmysl. Ale byla pravda, že její oči podtrhovaly mnoho kontrastů v její osobnosti a vzhledu. Její vlasy byly stylově krátké, avšak brýle, byly staromódní. Navzdory své povaze knihomola, sdílela některé z Maxových velmi nebezpečných dobrodružství. A zřejmě - navzdory tomu, že jí nebylo ještě ani třicet – se Hazel Benson Boonová nedávno připojila k Rowanské nejctihodnější frakci mystiků, k Prométheovým Učencům.

        "Gratuluji," kývl Max k hábitu, který byl inkoustově černý s jantarovým lemováním.

        "Předpokládám, že bych měla být potěšena," dumala s pohledem na rukáv hábitu. "Po pravdě řečeno je to jen proto, že ho paní Krakenová odmítla. Jak sám moc dobře víš, při obléhání jsme ztratili mnoho lidí z vyšších řad. Když Annika odmítla tuhle pozici tak jsem byla přirozenou volbou." Stáhla obočí a našpulila rty. "Nicméně v tom nevidím smysl, pokud nebudou poslouchat mé rady."

        "Rady o čem?"

        "O Bramovi!" sykla. "Úplně ho uctívají a odmítají si přiznat jakákoliv rizika."

        "Přijde sem?"

        "Doufám, že ne," zamumlala a urovnala si hábit. "Ředitelka ho nepozvala, ale kdo ví, co udělá? On ví, že mu nemůžeme bránit v účasti."

        "Jsem si jistý, že si s ním David promluví," uklidnil ji Max. "Davidovi bude naslouchat."

        "Doufejme," povzdechla. "Jak rušný a znepokojivý den. Ještě, že jsi doma a William je už na cestě. Byl pryč skoro tak dlouho jako ty." Stoupla si na špičky a natahovala krk, aby viděla na dveře. "Rozumím tomu dobře, že tvoje mise byla úspěšná?"

        Max si odkašlal do dlaně. "Víte dobře slečno Boonová, že je operace Temnověc tajná."

        "Ovšem," odpověděla. "Pokud budeš jen citovat předpisy a zarytě mlčet, můžu tě ujistit, že se postarám, aby tě ten úsměv brzy přešel. Už chápu, proč s tebou William hraje tak rád karty. Můžu se tě aspoň zeptat, jestli máš v plánu pokračovat se studiem? Musím snad takovému puntičkáři na pravidla připomínat, že ubytování na Zámku je pouze pro aktivně přihlášené studenty?"

        "David je vyloučený ze školy a stejně tu žije, proč se nemusí vzdělávat?"

        "Pěkná otázka," uznala. "Jak ale oba víme, David Menlo nepotřebuje další metodické vzdělávání. Zatímco ty zůstáváš v otřesné nevzdělanosti. Je zázrak, že umíš ještě číst. Pokud ti tvoje povinnosti zabraňují v pravidelné docházce tak ti najdeme nějakého soukromého učitele.

        Pouze slečna Boonová mohla myslet na studium, zatímco ostatní měli plno starostí s lodí démonů a vzkříšeným čarodějem. Max věděl, že to dělá proto, aby se uklidnila, tím jak kladla důraz na jeho studie. Ale byly tu důležitější věci na práci, když Starý Tom odbyl sedmou hodinu, ostatní se usadili na svá místa.

        Slečna Boonová se připojila k Prométheovým učencům na kamenné lavičky podél zdi. Max usedl na místo hned vedle toho paní ředitelky. Zjistil, že se nestará o to jak je tuhé a že ho kovové nýty tlačí do zad. Bylo to těžké křeslo, podobné královskému s mnoha zkušenostmi. Ale Max by dal raději přednost svému starému místu.

        U stolu byli usazení další čtyři členové Rudého oddílu. Tak jako Max, i oni měli na sobě košile z černého nanomejlu, temně šedé tuniky, černé boty a kalhoty. Zatímco mystikové a učenci se skoro ohýbali pod svými třpytivými řetězy, Rudý oddíl nikdy neukázal žádný odznak kromě malého tetování na zápěstí. Jizvy mluvily o jejich minulosti.

        Max znal jména všech členů Rudého oddílu a jejich pověsti, ale nijak dobře se neznali. Pracovali často sami a žili v zahraničí. Mohli zmizet na celé měsíce i roky, jak cestovali po celém světě a plnily ty nejtemnější a nejnebezpečnější mise. Maxův předchůdce Antonio de Lorca byl společenský a atraktivní, ale zdál se být výjimkou. Z pravidla ostatní členové měli klidnou povahu a moc nemluvili. Max byl přesvědčen, že ti, kteří toho viděli nejvíce, mluvili nejméně.

        Kývl na pozdrav plešatícímu Benu Polkovi, který měl nepříjemný zvyk se lidem dívat na ramena místo do očí. Na tom muži nebylo zjevně nic pozoruhodného; byl průměrně vysoký, s naprosto všední tváří, kterou člověk snadno zapomene. Ale Max věděl, že tenhle zdánlivě všední muž byl okolo dvou set let starý, byl šíleně rychlý s nožem a bez pomoci vyhladil tajnou společnost nekromantů. Max nemohl říct, že by měl Bena Polka rád, rozhodně však respektoval jeho schopnosti. To samé platilo i pro ostatní kolem stolu: Natasha Kiraly, Matheus a vrásčitá Xiúměy, jejíž starodávný meč vypadal ostrý jako břitva. Byli to rytíři, zabijáci a všechno mezi tím, ale nebyli to přátelé. Max měl pouze jednoho opravdového přítele v Rudém oddílu, ale jeho místo bylo dnes prázdné.

        Když se otevřely dveře, všechny hlavy se otočily, a spatřily Gabriele Richterovou kráčet halou za doprovodu svého hlavního poradce. Ředitelka měla na sobě jednoduchou učitelskou válečnou róbu. Její stříbrné vlasy byly stažené dozadu, což zvýrazňovalo její tvrdé rysy ve tváři. Její výraz byl klidný, ale důrazný a cílevědomý, jak mířila přímo k stolu uprostřed, zatímco slečna Awolowo, slečna Krakenová a ostatní šli na svá místa podél zdi.

        "Velvyslanec z Blysu  tu bude brzy,“ oznámila. "Byla jsem ujištěna, že velvyslanec přichází v dobré víře, ale zůstaňme ostražití. Můžeme předvolat někoho z vás, aby promluvil, ale jinak Vás prosím, abyste zůstali zticha. Když by velvyslanec nebo některý z jeho doprovodu vyhrožoval násilím v této hale, zničte je všechny. Rowan touží po míru, ale pouze po míru se ctí.
        Na některých tvářích se objevily obavy, ale většina souhlasila. Ředitelka lehce usedla do křesla vedle Maxe, poklepala mu na ruku a koukala ke dveřím. Chodbou se šířil zvuk těžkých botou. O chvíli později kapitán přístavní stráže vkročil přes práh a poklepal svojí halapartnou o dlažbu. Jeho hlas zaplnil místnost.

        "Velvyslanec z Blysu si přeje vstoupit do Síně zakladatelů. Plavil se pod vlajkou příměří a přísahal mír. Smí vstoupit?"

        "Ano," odpověděla paní Rychterová.

        "Nyní vám představuji Lorda Naberia, správce Opálové Cesty a vznešeného velvyslance z Blysu."

        "Mají rádi své tituly,“ povzdechla si Ředitelka.

Kapitán ustoupil stranou a do místnosti tiše napochodovalo 30 malachimů, kteří nesli kolosální zlatá nosítka na svých ramenou. Malachimové na sobě měli černé róby s kapucemi, jejich tváře zakrývaly obsidiánové masky, jejichž trhliny a žlábky kazily klidné a andělské rysy. Jejich pohyby byly tak hladké a lehké, tak elegantní, že to vypadalo, jako by jejich břemeno nic nevážilo. Ale když položili nosítka na podlahu, síň se otřásla a několik dlaždic popraskalo. Dokonce, i když spočívala na zemi, stále se nosítka tyčila nad stolem. Byla to dvacet stop vysoká obrovská krychle, jejíž zlatý rám byl vyroben ve tvaru omotaných draků okolo žezel. Stěny tvořily tenké skleněné desky, jejichž ochranné runy slabě zářily, oproti tmavě fialovým záclonám, které ukrývaly interiér nosítek. Záclony zůstaly zatažené, ale hlas vycházel ven - svůdný tenor, který kolísal v uších jako hadí jazyk.       

"Přináším pozdravy z Blysu, paní Ředitelko,“ řekl ten hlas. "Je mi velikou ctí, že se můžu zúčastnit této audience, ale doufal jsem, že to bude soukromější diskuse."
        "Oni budou poslouchat slova a já si ráda vyslechnu jejich rady," řekla paní Richterová.
        Závěsy v krychli se zachvěly, jako by se vevnitř něco obrovského posunulo.

        "Je tu někdo, kdo vedl otevřenou válku proti mému králi a porušil všechny podmínky míru,“ poznamenal démon chladně. "Rmoutí mě, že je zde přítomen Pes, navíc ještě na tak čestném místě. Je to snad urážka? Anebo nedopatření?“

        "Ani jedno," odpověděla paní Richterová. "Max McDaniels zná krále Blysu velmi dobře. Byl hostem v Prusiově paláci a také jeho žaláři. Kdo by měl spíš slyšet vaše slova a posoudit je? A když mluvíme o urážkách, co si máme myslet o velvyslanci, který tu mluví zpoza skla a záclon?"
        „Runové sklo je nezbytné opatření,“ začenichal démon. “Tohle pobřeží je nehostinné pro můj druh.“

        To byla určitě pravda. Od událostí Valpuržiny noci bylo podél útesů vysázeno mnoho jeřábů. A celé zahrady tajuplných květin nazývaných Rudé květy. Dříve byly pouze podrážděním pro zlé duchy, ale později se staly nebezpečnými i pro démony.
        "Tyto závěsy znamenají pouze zdvořilost," pokračoval Naberius "Můj vzhled není hezký pro smrtelníky."

        "Nikdo tu z vaší tváře nebude omdlévat," poznamenala paní Richterová.

        "To je přesně to, co Prusias řekl, když jsem ho žádal, aby poslal někoho jiného," zasmál se démon. "Můj král má důvěru ve váš zdravý úsudek, paní ředitelko. Ví, že by se Rowan a Blys těšil dlouhému a prosperujícímu přátelství, jakmile vyřešíme nepříjemnou záležitost vaší vzpoury."

        "Proti komu se Rowan vzbouřil?" ptala se bez obalu paní Richterová.

        "Mluvíte vážně?"

        "Vždy."

        Démon se začal smát. Obyvatelé Rowanu znepokojivě sledovali, jak se za sklem odhrnuly fialové závěsy z hedvábí. Vypadalo to jako by se snažila obrovská chobotnice dostat z malého akvária. Několik učenců zalapalo po dechu.

        Nemohli najít spojení mezi medovým hlasem a tou věcí za sklem. Jak mohla ta cizí forma vytvářet zvuky, bylo pro všechny záhadou. Hlava velvyslance připomínala starobylého neduživého supa, s velkýma hmyzíma očima. Seděla na vrcholu dlouhého lepkavého krku a kymácela se po místnosti. Bledé larvové tělo pomalu klouzalo kolem skla. Mokvavý hnis zůstával na jeho šarlatových polštářích a přikrývkách ze zlatého hedvábí.

        "Pojďme se pohlédnout zpět do historie," řekl, hrdlo mu pulzovalo s každou další slabikou. "Před dvěma lety, jste podepsala smlouvu Gabrielo Richterová. Výměnou za mírovou nezávislost pro Rowan, souhlasila jste s dodržováním dekretů od samotného Astarotha. A podívejte se na své lidi. Řekl jsem něco špatně?"

        "Ne," odpověděla paní Richterová. "Jak říkáte, podepsala jsem smlouvu."

        "Velmi dobře," řekl Naberius. "Ale i přes tyhle velkorysé podmínky Rowan porušil téměř každý bod dohody. Víme, že jste se stýkali s lidmi za hranicemi, mimo vaše území jste je učili číst, vybírali mezi nimi potenciály a umožňovali jim usadit se ve vaší zemi. Každá tahle činnost je zakázaná smlouvou, kterou jste sama podepsala, paní Ředitelko..."

       
Démon naklonil hlavu k ředitelce a nepřipouštěl žádné námitky. "Ale král Prusias chápe, že jsou lidé více citliví než démoni. Můj pán zbožňuje tuto vlastnost, a tolik dalších věcí na vašem druhu.  Měli byste zastavit vaše přestupky, aby je mohl přehlédnout v touze zachovat mír. Ale jak zjistíme, že jste s přestupky neskončili…"

        "Prosím pokračujte," řekla paní Richterová a složila si ruce pod bradou. Její výraz byl otevřený a zamyšlený, jako by naslouchala obviněním namířeným proti někomu jinému.

        "Zaútočili jste na mého krále, zavraždili jeho otroky a zničili naše velvyslanectví," běsnil velvyslanec a zvedal své mohutné tělo dopředu, až se jeho bílý povrch odrážel od lesklého skla.  Jeho odporná hlava se nad nimi zakymácela. "Provokace Rowanu jsou tak drzé, že moje přátelská návštěva málem rozpoutala povstání v našem království. Naši vůdcové jsou lační po válce a ne po diplomacii. Chtějí vaši hlavu, ředitelko spolu s hlavami vašich mužů, žen a dětí v této oblasti."

        "Co je zastaví?" ptala se paní ředitelka klidně, když se jejich oči střetly.

"Prusias," odpověděl Naberius měkce. A sedl si zpátky na svůj polštář. "To je můj král, ukřivděný, poraněný - stojí mezi vaší zkázou. I přes vaše nedávné šílenství on by chtěl ještě rozšiřovat olivovou ratolest. Za předpokladu, že se napravíte..."

        "To je od něj velmi štědré," řekla paní Richterová. "Jaké podmínky požaduje?"

        "Jsou tři podmínky," odpověděl démon. "Rowan musí přísahat věčnou věrnost mému králi. Musí vydat Eliase Brama a meč vašeho Psa do vlastnictví Prusia."

        "Jen meč?" chtěla vědět paní Richterová. "Ne jeho majitele?"

        "Pes je bezvýznamný," řekl velvyslanec a chladně pozoroval Maxe. "Atropos už přesekli jeho vlákno a zapsali jeho jméno do Šedé knihy. Už teď je mrtvý. Král Prusias požaduje pouze jeho rouhačský meč, jako konečný důkaz vaší oddanosti."

        Po celou dobu Max nedával najevo žádné emoce. Nikdy neslyšel o nějakých Atropos, nebo o Šedé Knize, ale bylo jasné, že paní Richterová ano. Její sebeovládání bylo dokonalé, ale Max seděl hned vedle ní. Při zmínce o Atropos její obličej ztratil barvu.

        "Co říkáte?" ptal se lord Naberius. "Připojí se Rowan k Prusiovi a pomůže mu přinést mír do říší?"

        "Mluvil jste otevřeně," odpověděla ředitelka, "takže já budu mluvit také. Pokud Rowan spáchal zradu, o které mluvíte, mohla bych být přístupná k vašim podmínkám. Ale tyto útoky, které jste zmínil včetně zničení velvyslanectví, byly spáchány bez vědomí Rowanu."

        Nastalo dlouhé ticho, přičemž velvyslanec pomalu kroužil kolem nosítek. Jeho třpytící ametystové oči nepřestávali sledovat paní Richterovou. Když konečně promluvil, jeho hrdlo zlostí zčervenalo.

        "Pes sedí po vaší pravici a máte plnou odpovědnost za Rowanskou zradu!"

        "To je pravda," odpověděla ředitelka a roztáhla ruce. "Téměř před dvěma lety Max McDaniels  opustil tyhle břehy, plavil se do vaší země, kde žil tiše v přírodě. Mohl by tam být doteď, kdyby ho tvůj král nevzal do vozu. Copak ho Prusias osobně neprohlásil za mistra v jeho vlastní aréně? A když mistr v Blysu napadl svého vládce, zdá se mi to jako vnitřní záležitost. To je stěží zrada Rowanu."

        "Co pak tedy David Menlo?" dožadoval se odpovědi démon. "Zapíráte zločin, který zorganizoval na události Valpuržiny noci? Chcete popřít, že otrávil Astarotha?

        "Další zajímavý výpad," poznamenala paní Richterová. "David Menlo byl dávno před nocí Valpuržiny vyloučen ze školy pro neposlušnost. Nahlásili jsme to na Gràvenmuiru a následně jsme malého kouzelníka prohlásili za psance. Navíc David Menlo nikoho neotrávil. Astaroth sám požil chlapcův elixír před celým světem i po prokázání jeho velké účinnosti. Řekni mi, velvyslanče, pochopila jsem to správně? Měl by být za tohle Rowan zodpovědný?"

        "Jste sarkastická."

        Paní Richterová se podívala na tu obludnou hlavu a vysmála se jeho hrozbám. "Podívejte, pane," pokárala ho. "Berete vše moc osobně! Velvyslanci musí být silnější. Obraťme se k problematice  Gràvenmuiru a jeho nečekanému pádu rukou Eliase Brama. Má Prusias v úmyslu ukládat nám za vinu působení člověka o kterém jsme mysleli, že zemřel před stovkami let, dokonce předtím, než byl Rowan založen?"

        Velvyslanec se vzpamatoval, zlostně pohlédl na paní Richterovou a Rudý oddíl.

        "Udržujete Rowan v nevinnosti, ale přesto tu ti zločinci žijí. Víme, že tu mají přístřešek a jí s vámi pod jednou střechou. Pokud by byl Rowan v těchhle záležitostech opravdu nevinný, vydá nám tyto psance, tyhle černé ovce jako projev dobré vůle! Proč jste tak dosud neučinili?"

        "Z jednoho prostého důvodu. Ten problém je nad mé síly." Pokrčila ředitelka rameny. "Proč nedonutil Prusias Jugu k poslušnosti? Slyšela jsem, že pohltila všechny z Holbrymnu a nyní se žene na Raikos..."

        Max o ní slyšel příběhy. Juga Trpělivá byla dříve jen pokorný skřítek. Do té doby, než si našla chytrý způsob jak se zbavit otroctví. A stala se tak strašlivou, tak krvelačnou, že se jí dodnes bojí i ti největší démoni. Juga měla nyní formu masivní bouře, která se pomalu vznášela nad zemí a bezmyšlenkovitě hltala vše, co jí stálo v cestě. Zatímco se ji Prusias pokusil uchlácholit tím, že ji daroval vévodství Holbrymn, vypadalo to, že Juga už zkonzumovala vše, co mohla. A nyní požadovala více.

        "Juga není vaše starost," zasyčel Naberius. "Špatně jste pochopili vaši pozici. Prusias neodpovídá Rowanu; to Rowan odpovídá jemu."

        "Souhlasil by s tím král Amon?" zeptala se paní Richterová. "Chtěl by to Rashaverak nebo královna Lilith? Myslím, že ostatní vládci by mohli shledávat Prusiovy nároky na Rowan, jako troufalé. Naše smlouva byla sepsána s Astarothem a ne s jeho služebníky, či jejich královstvími."

        Naberius se znovu rozvinul. Jeho těžká hlava se vztyčila nad sál a pozorovala je. "Prusias je Astarothův rádce a ne služebník. Astaroth byl pošetilec. Dovolil, aby ho smrtelník oklamal a oslabil před jeho vlastními šlechtici. Nikdo ho nebude znovu následovat. To Prusias je ten, kterému byste se měli snažit zalíbit, paní ředitelko. Pouze Prusias je dostatečně silný, aby obnovil harmonii ve všech čtyřech královstvích a zajistil mír, jak si všichni přejí."

        "Slyšela jsem, že ostatní království se brání této "obnově harmonie," podotkla paní Richterová.  "Je pravda, že Dùn a Jakarün vytvořili alianci, nebo jsem špatně informovaná?"

        "To není důležité," ušklíbl se démon. "Prusias je nejsilnější. Pokud se mu nepodrobí tak je do jednoho rozdrtí, avšak ti, kteří budou pomáhat mému králi, budou odměněni. Rowan bude mít prospěch. Pokud je dost moudrý, smíří se s Blysem a přísahá mu věrnost. I přes vaše prohřešky, paní ředitelko, Prusias dodrží své slovo. Můj král vám dává možnost se napravit, dříve, než vyhlásí válku. Žádám vás, abyste využila příležitosti, protože jakmile jednou začne válka, nestrpí už žádné dohody. Rowan je buď s ním, nebo proti němu..."

        Paní Richterová přikývla. "Volba je jasná, ale zato těžká. Musím mít čas zvážit štědrou nabídku Prusia. Uvidíme zda-li se nám podaří získat, co po nás žádá.  Gràvenmuir můžeme znovu vystavět,  meč můžeme odevzdat, ale zbavit se Eliase Brama... Zkrátka nevím jak.

        Velvyslanec se sunul po hedvábné látce jako nějaký had, co se vrací zpět do své nory.

        "Soucítím s vámi," řekl. "Máte smůlu s vašimi lidmi. Pokud má však Bram nebo Pes nějakou čest, měli by přinést nezbytnou oběť. Rowan má čas splnit požadavky mého krále do zimního slunovratu. Budu čekat vaši odpověď na mé lodi. Do té doby vás nechávám vaší Radě. A s vaším Psem si poradí Atropos..."

        Zatáhl závěsy a malachimové zvedli masivní nosítka na svá ramena. Zdálo se, jakoby ve svých dlouhých, černých róbách vypluli ze Síně zakladatelů. Max sledoval, jak odcházejí, myšlenky se mu hýřily v hlavě jako o závod. Co znamenají nečekané hrozby od záhadných Atropos? Když se dveře zavřely, vzpomněl si na Williama Coopera, ale jeho křeslo bylo stále prázdné.


Více kapitol na skupině: https://www.facebook.com/groups/tajemstvigobelinu/
Skupina s PŘEKLADEM GOBELÍNU